SK Šlapanice z.s.

A je tu zase to zatracený pondělí. Zatracený jednak v tom, že téměř už pravidelně následuje po neděli, kdy jsem prohráli zápas, jednak v tom, že předchází úternímu treninku, na který se právě kvůli prohranému zápasu těšíme méně. Nesnáším předem poraženecký bláboly, ale začíná to být zmar, bída a zase zmar. Jakoby nás fotbal přestával bavit, z tréninků se pomalu stává nucené a tedy bezkrevné splnění si povinnosti, což se nutně projevuje i v zápasech. Týmový duch je skutečně jen pouhým duchem, bojovnost jen heslo, které pravidelně odezní v kabině a vytratí se za jejími dveřmi. Jakoby se z nás stala nesourodá partička jednotlivců plnících si jakýsi úkol ve smyslu – na utkání jsem se dostavil, tak co. Není tak divu, že se vytratila touha převálcovat a zesměšnit soupeře, o kterém si myslíme, že je složený z placených frajírků či namistrovaných nazdárků. Leckdy tomu tak je, ale jinak to jsou normální borci jako my, kteří se rovněž dostavili na zápas a přišli si zahrát fotbal, a přesto nás poráží a my furt hledáme důvody proč. Můžeme se přiřadit na stranu nezúčastněných žvanilů a plácat nesmysly o trenérovi, o charakteru tréninků, o fyzičce či leckdy oprávněně si stěžovat na rozhodčí a malý počet hráčů. Nicméně to podstatné se z toho jaksi vytratilo – chuť si zahrát fotbal !!! V určitých fázích se ze zápasu stává utrpení, od něhož nám pomůže jen konečný hvizd rozhodčího (viz II. poločas proti Rajhradu). To přece nikoho z nás nemůže bavit. Mě to teda rozhodně nebaví, to radši budu sedět doma a dívat se na fotbal v televizi, nejlépe na milovaný Arsenal. Jenomže to se mi zatím nechce. Nejsme placení profíci, proto bysme se měli fotbalem hlavně bavit, hledat v něm způsob relaxace a odreagování se, na 2 hodiny vypnout od všech osobních, rodinných, pracovních a jiných problémů a společně máknout a pokusit se vyhrát, protože to nám právě dodává tu chuť a energii přijít příště znovu, jakýsi pocit sebeuspokojení, že jsme vyhráli a ty nazdárky porazili, že se daří a baví nás to. Pokud tomu tak nebude, skutečně se tím naším fotbalem jen protrápíme, přestane nás bavit a stane se z něho jen trpěná záležitost v ÚT, ČT a v NE, protože nám je naštěstí stále ještě blbý a nefér vůči ostatním se bezdůvodně vymluvit a nepřijít. Co nás potom odděluje od partičky kamarádů, kteří si přišli na fotbálek udělat žízeň a máknout je nic nenutí ? Ten status registrovaného hráče hrajícího závodně fotbal a ta vnitřní disciplína a nechuť se vymlouvat a nepřijít? Jak vidíme u mnoha bývalých spoluhráčů, to může brzy odeznít a co bude potom?

naprostej souhlas!!!!!cescMK to trefil